Kdo si může proboha nechat ujít start nové klubové sezóny v ČR? Já samozřejmě nikoliv, navíc dojde-li k situaci, kdy se nenajde osoba, která by z olomouckého zimního stadiónu fanouškům na internetu nabízela online zprávy z utkání, tak je rozhodnuto. To víte, z Brna do Olomouce není daleko, takže nic nebrání cestě na utkání HC Olomouc – SK Kadaň. Ale než se rozepíši o uváděném výletu, vra»me se ještě o pár hodin zpět, do brzkých odpoledních hodin sedmého září.
Sedím v rychlíku do Žiliny, slušně zaplněném, samozřejmě pokračujícím ve svém harmonogramu s mírným zpošděním. Tentokrát ale nemířím přímou cestou do Brna, kde od letošního února pracuji, nýbrž mám v plánu jakési intermezzo v Přerově, kde své poslední utkání v přípravě odehrají Draci Šumperk. Pln očekávání ukládám svá nadměrná zavazadla do úschovny na nádraší a vydávám se směrem k zimnímu stadiónu, jenž jsem si ten den pojmenoval „pracovně" Zimní stadión na kraji města, poněvadž než tam člověk od nádraží dojde... Letní počasí příliš nenaznačuje blížící se úvod hokejové sezóny, ale opravdu tomu tak je. Nerozhodl jsem se tentokrát popisovat přesně do detailů úterní večer, poněvadž zlatým hřebem mé „cestovatelské dekády" se měla stát výprava na zmiňovaný prvoligový zápas Olomouc vs. Kadaň o den později. V Přerově se ovšem nemohu nezmínit o pro mne šokující ceně vstupenky - 10 Kč totiž jen tak již nenaleznete. Pravda, na ligu se tu již bude platit 40 Kč, ale i tak - velmi sympatický tah vedení přerovského hokeje. Taktéž chutný párek za korunek 20 a k tomu jedno pravé přerovské - Zubr, co dodat. Hokejový ráj na zemi. Logicky slabší návštěva (čeští hokejisté v přibližně stejném čase nastoupili ke svému čtvrtfinále Světového poháru ve Švédsku) viděla bojovný hokej z obou stran a také zaslouženou remízu 3-3. Pro ty, co i zde hledají jména střelců, nuže pište si či pomocí kláves „CTRL" a „C" kopírujte - Sakrajda 2 a Antonovič. Víc vím, nepovím, od toho tento článek není.
Cesta do Brna proběhla hladce, skončila mi dovolená a já pln radosti musel ve středu opět do práce. Přesto jsem ještě večer rychle „nabušil" do počítače reportáž z právě odehraného utkání, aby již druhý den ráno byla k dispozici na webu. Tím vlastně pro mne Přerov hasnul, poněvadž jen co jsem vystoupil v Brně z vlaku, jsem měl telefonát s Adou s Plzně, který mne vehementně prosil, zda-li bych nevěděl o někom z Olomouce, kdo by mohl pomáhat s online přenosem ze zápasu. A poněvadž tam nikoho neznám, samozřejmě jsem se ihned nabídl, že z Brna je tam coby kamenem dohodil a vše zvládnu nakonec sám. Ještě než se pustím do reportáže z tohoto neuvěřitelného dne, který mne potkal, chci vysvětlit, proč o něm vůbec píši. Prvotně jsem totiž neměl v úmyslu psát reportáž o této události, ale holt hodiny příští mne k tomu donutili. Víte, někdy má člověk pocit, že zažil něco, o čem nikomu nemůže vůbec nic říct, poněvadž by se akorát zostudil a uhnal by na sebe posměch všech lidí, ke kterým by se tento drb donesl, a proto si jej raději nechává pro sebe. Ale hned vzápětí přepadne člověka odlišný pocit. Touha sdělit lidem, jak málo může stačit k tomu, aby jste kvůli maličkostem a také (a snad hlavně také) kvůli vlastní hlouposti pozměnili události hodin příštích - jak se mi to povedlo v Olomouci.
Návrat do zaměstnání po zasloužené dovolené proběhl poměrně hladce a přibližně od doby oběda jsem již začal myslet na svůj výlet na Hanou na hokej. Rozjela se rychlá akce „Lov na informace", z internetu jsem si vytiskl sestavy obou týmů ze stránek těchto klubů, bláhově věříc, še jej vyušiji, jsem si vytiskl i prázdný formulář zápisu o utkání (jen tak mimochodem, tento kus papíru nosím stále v batohu bez jediné zaznamenané čárky či dokonce jakékoliv informace) a samozřejmě i informace nepřímo souvisejících s utkáním. Tj. popis cesty na zimní stadión, přehled spojů (načež jsem jej nechal v práci na stole) a některé další zprvu logicky velmi užitečné věci, ovšem posléze jen zavazející dokumenty, z nichž většina skončila v koši z důvodu nutnosti snížení kapacity mých kapesních úložných prostorů. Na poslední chvíli jsem poté vystřelil na spoj, který mi IDOS doporučil. Po dojezdu na vlakové nádraží jsem si koupil jízdenku a začal na informačních tabulích hledat inkriminovaný prostředek, který mne měl přepravit na místo určení. Po třetím překontrolování jsem si nakonec uvědomil, že to co hledám, je autobus a ty z vlakového nádraží neodjíždí a tak jsem se zaměřil na vlak odjíždějící z Brna těsně po 16. hodině. Do Olomouce jsem dorazil půl hodiny před utkáním, přičemž jsem se toho dne poprvé seznámil s objektem hlavního vlakového nádraží a s prostory před ním se nalézajícími. Po chvilce tápání jsem konečně našel patřičnou zastávku tramvaje a čekal. Linka číslo 7 mne poté dopravila až na zastávku „Palackého", odkud je to již okamžik k zimnímu stadionu. Jen co jsem zatočil do ulice směřující k hale mi do oči uhodila ohromná bílá monstrózní reklama - SALITH! Stejný nápis mají na hrudi šumperští hokejisté (pro pedanty a detailisty nutno upřesnit - samozřejmě že tím myšleno, že jej naši hráči mají na dresech, nikoliv jako kérku na kůši). Srdíčko zaplesalo, pookřálo a já si opět uvědomil, že v neděli se rozjede i druhá liga. Ale to jsem již scházel po schodech k pokladnám - za čtyřicet korun jsem obdržel lístek opravňující ke vstupu do haly a k tomu i program zdarma, tj., další skvělý zdroj informací. A opět zbytečný. Na tribunu jsem se dostal za minutu dvanáct a snažil se usednout tak, abych měl všude blízko a mohl v klidu kontrolovat dění na ledové ploše. „Pěkně jsem zvolil!", promnul jsem si ruce a připravil si nádobíčko. A pak mne málem trefilo. Přímo za hlavou se rozjel domácí kotel a já se zase pakoval, protože Ada mi měl volat a tady bych slyšel jen jeho hysterický řev „Jardo já nic neslyšííííím!". A tak jsem se musel spokojit s místem za brankou, odkud sice nebylo nejlépe vidět, ale byl tam dostatečný klid na rozbor a překlad informací z ledu pro Adu do telefonu. Při čtení sestav jsem zůstal opět zdrceně koukat do blba - proboha, tady nesedí číslo snad ani u poloviny hráčů! Začala mobilizace všech sil a boj o i sebemenší útržkovitou informaci, která by poté mohla být i užitečná během zápasu.
Zápas poté začal a nebudu se tu rozepisovat o tom, jak jsem někdy bojoval se svými jazykovými schopnosti, snažil se rozluštit čas na ukazateli, který byl rafinovaně skryt za sítí a jinými hanebnostmi. Byl to boj o co nejpřesnější zprávy a rád bych se tu chtěl omluvit, jestli jsem někde pochybil. Přesto nepřeskočím utkání zcela. Za stavu 2-0 pro Kadaň jsem s úsměvem na tváři jen tak letmo špitl Davidovi (tj. Ada), že možná stihnu i ten přímý spoj, protože se nezdá, že by utkání skončilo remízou. Hm, za dvě minuty bylo srovnáno a já přišel o přímý spoj. Tímto bych chtěl hostům moc poděkovat :). A tak jsem se stal samozřejmě svědkem prvního prodloužení v letošní sezóně zrovna já, ten, komu to nejméně hrálo do karet jeho návratu do Brna. Musel jsem tento trpký okamžik překousnout a soustředit se zase na hru. Ale branka již nepadla a tak skončil duel remízou 2-2. A já se okamžitě vydal na cestu zpět na nádraží.
Na zastávce jsem si ale uvědomil, že nemám jízdenku na tramvaj. Začal jsem tedy šmejdit po okolních ulicích, zda-li někde nenaleznu automat na jízdenky. Našel. Jenže již z dáli viditelné blikající červené světlo mi do hlavy nasadilo jakéhosi brouka pochybnosti. Ano, mimo provoz. A tak jsem v hledání pokračoval a po deseti minutách jsem uspěl podruhé. A i tentokrát mi náladu pokazilo červené světýlko. Jak symbolické vzhledem k faktu, že jsem téměř stejně rychle viděl bliknout i červenou za Ježovou brankou v momentě, kdy jsem se již pomalu balil na cestu na vlakové nádraží a nepočítal s prodloužením. No, a teď jsem se dočkal také „prodloužení" - hledání další varianty koupě lístku. Ano, říkáte to dobře. To je debil, však lístky prodává i strojvedoucí. Je to tak a ne jinak. A tak jsem si koupil nakonec po dvacetiminutovém bloudění jízdenku u šoféra a vesele pokračoval v cestě domů. A teď trochu opět přibrzdíme. Jak jsem uváděl ze začátku příběhu, dokážou o budoucnosti rozhodovat věci malicherné, ale i třeba lidská hloupost. Pro mne jest věcí malichernou rychlé srovnání stavu utkání (vím, olomoučtí i kadaňští fanoušci odpus»te, pro vás jest tato událost bezesporu na stupnici důležitosti téměř u jejího samého vrcholu, pro mne jako nezaujatého diváka jest tento fakt jen záminkou k pětiminutovému prodloužení a k ujetí mého vlaku) a lidskou hloupostí mé stupidní běhání po Olomouci a shánění platné jízdenky. Mezitím mi odjelo několik tramvajových linek, což se také ukázalo jako podstatný jev pro možnost vzniku událostí příštích. V polovině přepravy na vlakové nádraží jsem se připravil o klid, když jsem zase po několika hodinách začal používat mozek. Ono, když ten vlak je v Brně v čase 23:38 a spoj jede 2 hodiny 32 minut, tak odjezd by měl být - ano, 21:04! Pohled na čas mne frustroval na zbytek celého dne (i zítřka) - je 21:00 a nádraží v nedohledu. I přes následný rychlý úprk pro uschovaná zavazadla a poté na perón jsem již mohl pouze naslouchat líbezné hudbě odjížděného vlaku. Připadal jsem si najednou jak Petr Jež. Dva góly v jeden moment! Nejen že mi ujel vlak před nosem, ale on to byl dokonce i poslední vlak do Brna ten den. A stejně jako rozhodčí byla neústupná i paní z informací, která nechtěla připustit komplikace a trvala na svém, že další spoj mi jede ráno o půl šesté! A já byl na ručník, já byl v zoufalství. Ale pozor, rozhodl jsem se jednat, ačkoliv již pozdě. Probudil se ve mne MacGyver, James Bond a major Zeman! A co autobus? Přes wap jsem si zjistil spoj do Brna z autobusového nádraží v 01:40, stále lepší než vlakem nad ránem! Zajásal jsem radostí nad touto novinkou a jal jsem se hledat jakýsi zdroj zábavy, u kterého bych vydržel až do ranního odjezdu autobusem.
Také jsem začal rozebírat fakt, proč již nic nejede z Olomouce do Brna, když mohou jezdit osobní vlaky do Uničova či dokonce i mého Šumperku. Přehlídka dalších cílových stanic aktuálních vlakových spojů zůstávala také velmi pestrá! Od Moskvy přes Krakov, šilinu a Košice až po Cheb a Prahu. Ale Brno jsem hledal marně. Musel jsem na vzduch. Přemýšlet co dál. Bylo skoro půl desáté a do odjezdu autobusu daleko. Neporadil mi i jeden z místních bezdomovců, který mne dokonce zval na kafe a nabízel mi cigarety, a tak jsem skončil v nedaleké pizzerii, kde jsem koukal na fotbalovou kvalifikaci MS Nizozemí - Česká republika. A když se daří, tak se daří. A tak rupli i naši fotbalisti a skvělý konec dne začínal nabírat na obrátkách. Jedním ze světlých momentů byl rozhovor v pizzerii s jedním z fanoušků - pamětníků titulu v Olomouci a než jsme se nadáli, prodebatovali jsme téměř dvě hodiny. Čas utíkal poměrně rychle, jenže já nemohl riskovat velký rozjezd v místní pizzerii, poněvadž pak by se mohlo stát, že bych se třeba na nádraží ani nedobelhal. Kolem půlnoci fanda naskočil na vlak do Střeně (ach jo, to má někdo štěstí - ale chápete to, jo? Kolem půlnoci vlak do Střeně, ale do Brna jede poslední v 21 hodin! No já to teda nechápu.) a já se opět prodíral časem dále. Kdyš už jsem to viděl na cestu na autobusové nádraží, vzal jsem si raději taxi, poněvadž a protože jsem již byl docela unaven a také jsem cestu neznal, tak jsem to nechal na odbornících. Když jsem se šoférovi zmínil i mé krizi, tak jsem dostal nabídku, že nemusíme ani na nádraží a můžeme to rovnou švihnout na Brno a bude to jen za tisíc korun českých a já tedy, že raději ten autobusák. To jsem si ještě bláhově totiž myslel, že něco pojede. Za hodinu a půl mrznutí, kdy projel nádražím jediný autobus (do Spišské Nové Vsi), jsem se vezl zase taxíkem na zpět. Bylo jasno, vlak v 5:30. Řeknu vám, jedna taková noc a já toho měl plné zuby. Se soucitem jsem pohlédnul na skupinku asi třiceti místních bezdomovců a vydal se opět za zábavou do hospůdky. Informace, že mne čeká další čekání byla hodně depresivní. A neuklidnil mne ani druhý provozovatel taxi služeb, který mi již nabídl Brno za 1200, což byla další slušná nabídka a tak jsem nakonec přemýšlel - VLAK! No, budiž mu aspoň k dobru, že studoval v Šumperku a dokonce železniční průmyslovku, školu, na které jsem strávil sedm let a tak jsme zkritizovali veškeré známé (i neznámé) učitele a učitelky a člověk se nestačí někdy divit jak je ten svět malý.
O půl páté jsem byl zpět na nádraží, zamířil jsem k okénku pokladny, u které jsem si chvíli poté, co mi ujel vlak, stornoval jízdenku (byla zpáteční a já přece jen myslel, že pojedu autobusem - bláhově). Paní tehdy s počítačem bojovala s obličejem protáhlým do totálního zoufalství, ale nakonec uspěla. A teď jsem tu stál a tvrdil ji, že si tu jízdenku teda vezmu. Paní měla postavu poměrně robustní a tak bohudík za to sklo mezi námi. Skousla ret a těžce držela jen na krajíčku nadávky, ale nakonec to zvládla. A já se poté hned klidil co nejdál. Nádraží stihlé, sem tam prošel policista, sem tam přijel a zase odjel vlak (sakra, odkud a kam to furt jezdí!) a sem tam zakašlal některý z „houmlessáků". No co vám mám povídat. Idylicky strávená noc. V pět hodin mi již padala hlava únavou, jen těžkou jsem odvracel touhu po spánku. A to jsem měl jít ještě do práce. Ale musel jsem vydržet. Po tom všem představa, že by mne ještě ve spánku někdo okradl (ani bych se tomu ten den už moc nedivil), byla úděsná. Za to ve vlaku jsem již chrněl jako neviňátko. Pět minut. Víc ani ránu, prostě najednou jsem zase usnout nemohl. A tak jsem koukal na východ, jak pomalu vylézá sluníčko a jak se rýsuje krásný den, já na sobě tričko s krátkým rukávem, totálně zmrzlý člověk (ve vlaku bohudík topili) a toužil jsem po jediném - po postýlce. Po dojezdu do Brna jsem ještě zamířil domů, musel jsem se aspoň trochu uvést do přijatelného stavu než půjdu do práce. A pak už jsem běžel.
To ráno jsem si říkal, že nikdy, nikdy už nepojedu do Olomouce na hokej. Ale víte - „nikdy neříkej nikdy" a já si před nedávnem řekl, proč bych se tam nejel podívat třeba na Ústí nad Labem? Ale nebojte, kdyby mi náhodou zase prásklo v hlavě, tak vám dám vědět. Doufám, že už nebudu moci spát s bezdomovci, jezdit taxíkem po městě tam a zpět a podobně. No, ale to už je jedno. V momentě kdy tuto reportáž dopisuji, se chystám na večerní utkání první ligy, druhého kola, mezi HC Kometa Brno a IHC Písek. Víte, ten pocit, že to jedu jen šalinou! Ten pocit je k nezaplacení a tady ani Eurocard a ani MasterCard nepomohou.
